To jsem celá já….

……a vím moc dobře, že to se mnou není jednoduché J

Pro většinu lidí příliš složitá, pro ten zbytek prostě divná. Zkrátka – introvertní melancholik. A ten je pro ostatní vždycky trochu záhadou. Stejně jako sám pro sebe…..

Před nedávnem jsem rozjela druhý poločas svého života. Samozřejmě se spoustou změn. Některé byly neplánované, k jiným jsem se odhodlávala dlouho. K té hlavní změně došlo ale někde uvnitř. Najednou jsem začala vnímat sama sebe a nestačila jsem se divit.

Člověk nejdřív poslouchá rodiče, pak svůj život obvykle podřídí rodině. Stejně jako já. Snadno jsem se přizpůsobila manželovi a ještě snadněji jsem přijala roli matky. Dělala jsem to, co se očekávalo. V tu dobu jsem si aspoň myslela, že se očekává. Nakonec jsem přišla na to, že nikdo nic neočekává. Manžel jednoho dne prostě odešel, syn odrostl a já najednou zjistila, že život se neskládá jen z jednoho kousku. Že když se dokážu dívat, je plný barevných kousíčků. Začala jsem se dívat. A to co jsem najednou viděla, bylo plné barev a bylo to úžasné. A pomalu mě ten barevný svět začal měnit. Najednou jsem stále častěji místo slov já musím, začala říkat já chci. Takže chci. A když už něco musím, tak je to vlastně proto, že chci J

Dala jsem prostě prostor něčemu novému a další změny už přišly tak nějak bez mého přičinění. Našel si mě někdo, komu nepřipadám divná. Muž, se kterým se dají vést dlouhé smysluplné rozhovory a vedle kterého se dá stejně dlouho a smysluplně mlčet. Muž, který mi ukázal, že mám nějakou hodnotu. Muž, který mě odnaučil říkat „já neumím“. Protože člověk umí spoustu věcí, když se o ně pokusí. Moje záliby mi najednou nepřipadaly divné, můj život dostal sám od sebe úplně jiný směr, rozšířil se o spoustu nových zájmů a najednou jsem přišla na to, že umím spoustu věcí.

Takže o co se vlastně zajímám?

V první řadě o komunikaci. Zní do divně, vzhledem k mé introvertní povaze. Ale možná právě proto jsem dokázala pochopit ty, kteří komunikaci odmítají. Dokážu vnímat a respektovat vnitřní svět ostatních, i když je v něm pro zbytek světa jen netečnost nebo odmítání. Dokážu poslouchat a slyšet, i když ten druhý mlčí. Je to dar, kterého jsem se rozhodla využít. Změnila jsem práci, začala jsem pracovat s lidmi se středně těžkým až těžkým mentálním postižením. A přišla jsem na to, že s takovými lidmi je pro mne komunikace mnohdy daleko snadnější než s generálním ředitelem nějaké společnosti. Snadnější a určitě čistější. Takže se hodlám věnovat té smysluplné komunikaci a učit se jí jak to jen půjde. Taky proto se chci ještě vrátit zpátky do školy…..

…..mám ráda divadlo, operu, balet a klasickou hudbu. Dávno pryč jsou doby, kdy jsem předstírala něco jiného. Bez divadla a filharmonických koncertů si svůj život už neumím ani představit…..

….a mám ráda antikvariáty a knížky….historické romány, filozofii, encyklopedie, ruskou klasickou literaturu…. Zkrátka všechny knížky, které mají minulost, myšlenku, které nutí přemýšlet a snít. Čtu kde můžu a prakticky bydlím mezi knihami….

….a ráda píšu. Pohádky pro děti, příběhy plné kouzel a dobrých víl, veršované hádanky plné obrázků. A nejen pro děti. Často jsem si zapisovala svoje myšlenky, postřehy a najednou jsem zjistila, že mě to baví. A když tomu dám tvar, dá se to i číst. Občas napíšu i báseň. Možná časem půjdu dál. Všechno je snadné, když se o to člověk pokusí…..

…..a začala jsem se učit hrát na kytaru. Ne že bych měla i hudební sklony, to spíš z nutnosti. Lidé s mentálním postižením reagují na hudbu pozitivně a je úžasný pocit vidět, jak se v netečném pohledu objeví kousek zájmu. Takže pro radost sobě i jim. Jde to pomalu, ale kupodivu to jde a baví. Akordy už pomalu začínají znít i mému sluchu J

…a ráda maluji a kreslím. Tahle moje záliba hraničí poslední dobou až s posedlostí. To ale jen proto, že jsem až donedávna netušila, že trochu kreslit umím. Obdivovala jsem jen obrazy ostatních a najednou vidím barvy, světlo a stín a ten úžasný pocit, kdy je v hlavě nápad a před očima jen prázdný papír. Pár nejistých tahů tužkou a pak ten pocit, který se nedá ani popsat. Strach, že nenajdu ty správné barvy. Strach, že neuvidím světlo. Pár barevných stínů, šmouhy, se kterými nejsem spokojená a pak najednou nejasný obrys, který pomalu získává tvar. A pak už jen kreslím a kreslím, nevnímám čas ani nic jiného….úžasný pocit J

…..a kupodivu jsem se začala zajímat i o technické věci. Navzdory osobním předsudkům, bez zkušeností a bez naprosté absence technických ambicí tvořím s nadšením i tyto stránky J

…..mám ráda ještě spoustu věcí….. galerie, obrazy, muzea, staré hrady a zámky. Mám ráda ticho a harmonii. Louky a les. Slunce a moře a vítr ve vlasech. Tajemství a daleké cesty…

….a mám strach, že nestihnu všechno, co bych chtěla….