Kdysi jsem v knihovně úplně náhodou sáhla do regálu mezi poezii a v prstech mi uvízla útlá knížka. Jako když člověku osud vede ruku. Ta knížka se jmenovala se Nebezpečné touhy. Po první přečtené básni jsem věděla, že mě bude provázet celým životem.

Autorem je Konstantin Kavafis. Když jsem o něm hledala nějaké informace, udivilo mě, že se o něm nikde nepíše. Prostě nikde nic, jen nepatrné střípky. O to víc respektu budí dílo, které po něm zůstalo. Hlas, který zní jako ozvěna dávného jména, ale nikdo neví, komu patřilo.

Žil v letech 1863 až 1933. Narodil se v Alexandrii, a přesto byl Angličanem s řeckým původem. Překvapilo mě, když jsem se dočetla, že měl anglickou chůvu, se sourozenci mluvil jen anglicky a nikdy se nezbavil svého oxfordského akcentu.

A co je nejzvláštnější, první náčrty svých básní prý psával anglicky a teprve v definitivní verzi je překládal do řečtiny. Pohnutá doba, pohnutý osud. Sám v sobě viděl posledního alexandrijského básníka.

Sotva můžeme hodnotit, jakým byl člověkem. Narazila jsem i na informaci o jeho homosexuálních sklonech. V jeho básních se ale odráží vzdělání, moudrost, úcta k životu, pokora, naděje i pocit marnosti.....

Z hlediska obsahu dělí kritici jeho dílo do tří částí. Na básně filosofické, historické a požitkářské (má to vznešenější výraz, ale já nerada používám cizí slova)

V těch historických najdeme celou armádou řeckých bohů. Jsou těžké a člověk musí vynaložit úsilí, aby je pochopil. Požitkářské jsem nějak nezaregistrovala a ty filozofické se otiskly v mé duši.

Vždycky jsem měla pocit, že umělec za svůj život vytvoří spoustu věcí a nikdo nemůže říct, která je horší nebo lepší. Některé jsou prostě jiné než ostatní, do některého díla dokáže umělec vložit svou duši. Sám těžko ví, jak se to podaří a kdy se to podaří. V těchto básních ale duše posledního alexandrijského básníka zcela určitě je ....

DUŠE STARCŮ

V těch starých, zvětšených a sešlých mužích

se staré duše třesou.

Jak nuzné, žalostné jsou,

jak se jim nelíbí ten život, který vláčí.

A jak ho hýčkají a milují až k pláči,

jak tragikomicky se chvějí

nadějí, beznadějí

těch starých, scvrklých, poničených kůžích.

SVÍCE

Budoucí dny stojí před námi –

planoucí svíce, dlouhá řada

zlatých, horkých, plápolajících svící.

Za námi minulé dny –

smutná řada pohaslých svící,

z nejbližších dosud stoupá kouř –

jsou chladné, zkroucené, pokryté voskem.

Nechci se ohlédnout, je mi to trapné,

mučí mne vzpomínat na jejich někdejší záři.

Dívám se dopředu, na své hořící svíce.

Nechci se ohlížet, dívat se s hrůzou,

jak rychle narůstá temná řada,

jak rychle přibývá pohaslých svící.

STAŘEC

V hluku, jenž šumí všude kolem,

starý muž shrbený nad kavárenským stolem,

hrouží zrak do novin, zamlklý, málo sdílný.

Sklíčenost stáří se mu zračí v oku:

teď přemítá, jak chabě užil roků,

kdy býval krásný, výřečný a sdílný.

Velice zestárl: cítí to, ví to.

A ještě včera – jak je mu to líto –

byl mlád. Tak rychle všechno táhlo k ďasu!

Ta jeho rozvážnost! Tropila si z něj šašky,

jak mohl uvěřit slovům té lhářky,

když stále šeptala: „Zítra. Dost času!“

Vzpomíná na vášně, jež zkrotil, na radosti,

kterých se vzdal, a na příležitosti,

jež navždy promarnil. Bláznovství holé!

…Z těch myšlenek a z toho vzpomínání

je jako opilý….Svou těžkou hlavu sklání

A usíná na kavárenském stole….

NEJNIŽŠÍ STUPEŇ

Jednoho dne si mladý básník Eumenés

postěžoval Theokritovi:

„Začal jsem psát už před dvěma léty

a dokončil jsem jednu báseň.

Je to mé jediné dokonalé dílo.

Zdá se mi, že je příliš strmý

výstup k vrcholům poezie.

Z nejnižšího stupně, na němž teď stojím,

já ubožák asi nikdy nedojdu daleko.“

Theokritos mu na to řekl: „Tvá slova

jsou nevhodná a urážlivá.

Ač stojíš na nejnižším stupni, smíš být šťastný a hrdý.

Není to málo, cos dokázal,

už to je veliká sláva.

I na tom nejnižším stupni

stojíš vysoko nad davem lidí.

Svým dílem jsi dosáhl práva

být občanem obce, jíž vládne myšlenka.

Je těžké a vzácné nabýt

v té obci občanské právo.

Na její agoře vládnou zákony,

které žádný dobrodruh neošálí“.

CHE FECE …IL GRAN RIFIUTO

Od každého z nás je jednou vyžádáno

buď veliké Ano, nebo veliké NE.

Ten, kdo je má v sobě dávno připravené,

není na rozpacích, vysloví své Ano

A jde dál svou cestou, čestný, důležitý.

Druhý nelituje. Tomu, kdo se zeptá,

řekne své Ne znovu. A přece ho deptá

toto Ne – byť správné – celé jeho žití...

OKNA

Vláčím se temnými komnatami

a stále se snažím ve smutných dnech

najít okna. Byla by to radost

najít alespoň jedno – nebylo by to málo.

Žádná okna však nevidím, třeba je ani

neumím hledat a jsem tomu rád.

Možná, že by mi se světlem jenom přibývala starost.

Kdo ví, co by mi ukázalo..

JEDNOTVÁRNOST

Za jedním jednotvárným dnem se beznadějně

plíží zas další, stejný. Přiházejí

stejné věci, zas a znovu – stejné

chvíle nás drží a pak opouštějí.

A měsíc střídá měsíc. Snadno, třeba nerad,

si představíš, co chystá příští doba:

co přichází, je nudné, měls to včera,

zítřek se dávno zítřku nepodobá.

Hradby

Bez lítosti a studu vyhnali

kolem mne hradby, sahají až k nebi.

Sedím teď uvnitř a jsem zoufalý.

Sudbou se užírám.

Vždyť bylo zapotřebí

udělat ještě tolik věcí…

Kdy jen tyhle zdi vyrostly?

Jak dlouho jsem nevnímal zedníky

kladoucí cihlu k cihle?

Svět zavřeli mi rovnou před nosem…

MĚSTO

Řekl jsi : „Půjdu jinam, půjdu k jinému moři.

Najdu si jiné město, živější, půvabnější.

Každé mé úsilí tu chřadne, v zemi zdejší

je moje srdce mrtvé, jsem jako pohřbený.

Žít dál v tom marasmu je věru bez ceny.

Vidím, kam dohlédnu, kam vedou mě mé kroky,

jen černé spáleniště, plané roky,

čas, jež jsem promrhal a darmo nechal shořet.“

Nenajdeš jiný kraj, nenajdeš jiné moře.

Tvé město půjde s tebou. Chůzí stejně marnivou

půjdeš touž ulicí, v týchž čtvrtích budeš stárnout,

v týchž domech zešedivíš. Do toho města

půjdeš vždy znovu. Není jiná cesta

a nedoufej, že kroky jinam zavedou tě.

Ty, kterýs promarnil svůj život v tomto koutě,

ztratils jej navždy a všude….

CO JE V TVÉ MOCI

Nemůžeš-li sám rozhodnout, jak budeš žít,

usiluj aspoň o to,

co je v tvé moci : nepromarni svůj život

v zajetí světského ruchu,

v planých řečech a společenských stycích.

Nepromarni jej marným blouděním,

nedovol, aby prázdně plynul

v pošetilosti a všednosti

jednotvárných setkání a vztahů

a odcizil se ti k neunesení….