Menu1

Oloví je malá obec v Karlovarském kraji, patří do okresu Sokolov. Má zhruba 1900 obyvatel, leží v Krušných horách, ve svahu nad údolím řeky Svatavy

Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč se Oloví jmenuje Oloví, když bylo spojováno spíš se sklářským průmyslem. A tak jsem trochu pátrala. Jméno dostalo snad daleko dřív, než lidé vůbec sklo začali používat. První zmínku o dolování olověné rudy jsem našla z roku 1314. Když jsem tam bydlela, netušila jsem, že mezi Olovím a sousední vesnicí Krajkovou, nad pravým břehem řeky Svatavy, je historický rudní revír. Dokonce až o rozloze 35 km3. Podnikali jsme spoustu dobrodružných výprav, ale naše fantazie sahala nejdál jen k nějakým partyzánským bunkrům. Celkem je prý v okolí kolem 150-ti důlních šachet, všechny bez výjimky jsou zavalené. Kolem roku 1880 byla důlní činnost zastavena. Pokusy o oživení těžby pak ještě s přestávkami probíhaly do roku 1916.

Dopídila jsem se, že v současnosti se starosta obce snaží zpřístupnit jednu ze zavalených šachet. V plánu je založení hornického muzea – stezky, která povede z podhradí malé vesničky Hřebeny, vzdálené asi tři kilometry, a končit bude prohlídkou jedné šachty, která byla funkční od 16. Do 19. století. V té šachtě je prý pod závalem vodotěžní kolo o rozměrech 26 metrů v průměru. Pokud se aspoň z části dochová a podaří se jeho rekonstrukce, bude jediným podobným na celém světě.

V roce 1892 byla v Oloví otevřena veliká sklárna. Nejdříve na výrobu okenního skla, později se do sklárny dováželo mikrosklo a dále se zpracovávalo na laboratorní sklo, skla do hodinek a podobně. V současné době sklárna ještě funguje, byť omezeně. Vyrábí se v ní sklo technické, bezpečnostní a také vnitřní i venkovní zrcátka pro automobilový průmysl.

Největšího rozvoje dosahovala továrna asi v době první republiky. Měla až 1200 zaměstnanců. Muži pracovali ve sklárně a ženy se vrhly na domácí výrobu krajek. Z té doby se také dochovalo mnoho úžasných staveb, historických budov i celého dělnického sídliště. V dnešní době ale všechno pomalu chátrá. A co nezchátralo, tomu se dala moderní fasáda. Problém je nejspíš v tom, že všechny objekty patří fyzickým osobám a fyzická osoba, pokud má peníze, většinou nemívá vkus. V šedesátých letech se ještě postavila dvě moderní panelová sídliště a z historie toho moc nezbylo. Jen novogotický kostel sv. Michaela z roku 1897, kterému donedávna taky hrozilo, že mu spadne střecha. A malý zámeček, letní sídlo, které snad kdysi vlastnili potomci samotného Kašpara Šlika. Dnes by v něm kousek historie hledal už jen málokdo.

Ve 30. letech 20. Století žijí v Oloví převážně Němci. A Oloví se už nejmenuje Oloví, ale Bleistadt (alespoň význam zůstal). Po Mnichovské dohodě se celá oblast dostala do německého záboru a Češi se stěhovali do vnitrozemí. Po druhé světové válce se v tom už pak nikdo nevyznal. Vysídlení, osídlení, přesídlení....spousta lidí se stěhovalo za prací, někteří zůstávali, jiní táhli dál. V polovině osmdesátých let bylo v Oloví spousta Kubánců, Vietnamců, lidí z Ukrajiny a dokonce celé rodiny v oblastí postižených tragédií v Černobylu. Zářným příkladem národnostního guláše byla moje maminka, o které jeden její vtipný kolega prohlásil, že se narodila v Maďarsku, vystudovala slovenské školy a přijela do Čech učit německé děti ruštinu J

Jsem ráda, že jsem vyrostla v místě, které má tak úžasnou historii....