O komunikaci (velice) obecně.
Když
se zeptáme nastávající maminky, jaké by její dítě mělo být, ve všech případech
vám odpoví, že zdravé. Když se vyptáváte dál, tak krásné, chytré, nadané. Ale od žádné maminky
neuslyšíte, že by si přála, aby její dítě bylo komunikativní. Dokonce i mnohem
později, když se miminko změní v protivného pubertálního potomka, který
nás pravidelně vytáčí a chová se zcela jinak než chceme, přemýšlíme nad tou
změnou a neuvědomíme si, že prostě jen na čas přestala fungovat komunikace.
Nebo
jiný příklad. Představme si, že se probudíme na úplně neznámém místě. Co
uděláme, abychom přežili? Postaráme se o to, abychom měli co jíst, co pít,
abychom byli v teple a suchu. Ale komunikace jako prostředek
k záchraně napadne málokoho. Málokdo si uvědomí, jak je komunikace
důležitá. Možná je to proto, že samozřejmé věci přijímáme samozřejmě a
nepřemýšlíme nad nimi. Máme štěstí, že komunikovat umíme….
Nejsem
odborník, ani nepíšu bakalářskou práci na téma komunikace. Nemusím hledat
souvislosti, utápět se v odborných termínech a hledat definice. Chtěla
bych jen psát o lidech, kteří komunikovat neumí. O lidech, kteří komunikaci
odmítají, nebo komunikují zvláštním, pro ostatní nepochopitelným způsobem. O
dospělých lidech s těžkým mentálním postižením. Ve většině případů tyto
lidi komunikovat nikdo neučí. Nejspíš to není z nezájmu, jen je to mnohem
pohodlnější. Postaráme se o ně, dáme jim najíst, udržujeme je v čistotě a
suchu, rozhodujeme, co si obléknou, jak budou trávit čas. Co víc by mohli
chtít? Vůbec nás nenapadne, že děláme něco špatně. Nenapadne nás, že by si
dotyčný dal raději ke snídani místo rohlíku koláč a že se mu mnohem víc líbí
modrý svetr než ten červený. A i když se ho zeptáme, nemáme většinou dost
trpělivosti ani času na to, abychom pochopili jeho myšlenku a přání. Člověk,
který zdánlivě nekomunikuje, projeví často svou nelibost agresí. Buď ubližuje
jiným, nebo sobě. Jak jinak nám má říct, že s něčím nesouhlasí? A my hned
vidíme agresivního a nebezpečného tvora, kterého musíme zvládnout a usměrnit
jeho chování. Nenapadne nás jen poslouchat. Zkrátka nepokládáme komunikaci za
důležitou. Jenže tím víc pečujeme než pomáháme a děláme rozhodnutí, která jsou
vhodná především pro nás.
Proč komunikovat?
Když
na člověka s těžkým mentálním postižením nemluvíme, nevšímáme si ho,
vystačí si většinou sám se sebou. Někdy sedí v klidu, jindy mění mimiku
tváře, gestikuluje rukama, zkrátka si nejspíš povídá sám se sebou. Když vnímá
nějakou potřebu, vstane a pomůže si podle svých schopností. Horší situace pro
něj nastane, pokud po něm najednou něco chceme, někam ho tlačíme, strkáme a on
neví, co se bude dít. Nikdo z nás by nebyl rád v situaci, kdy za něj
rozhodují druzí a ještě se ani neobtěžují nás s podobným rozhodnutím
seznámit. Lidé s podobným postižením o sobě nedokážou samostatně
rozhodovat. Neodhadnou rizika, která jim hrozí. Ale mají svou vůli a tu bychom
se měli naučit respektovat.
Jak komunikovat?
Z vlastní
zkušenosti vím, že není důležité mluvit. Slova většinou stejně nikdo
neposlouchá. Pro člověka s těžkým mentálním postižením je důležité, aby
dokázal jakýmkoliv způsobem vyjádřit svojí vůli a aby ho ostatní pochopili.
Aspoň ti, co jsou mu nejblíže.
Na
Vánoce jsem přivedla jednoho člověka s podobným postižením k nám
domů. Můj čtrnáctiletý syn ho přijal velice snadno. Po chvíli ale přišel a
povídá: „Mami, on je hrozně sprostý. Pořád mi ukazuje vztyčený prostředníček.“
Ano….jenže on se jen naučil jmenovat dny v týdnu pomocí jednotlivých prstů
přikládaných k bradě. A ten den byla středa. Pro jednoho vrchol komunikačních
schopností, pro druhého vulgární gesto.
Jak tedy pochopit jeden druhého?
Způsob
komunikace nemůžeme nikomu vnutit. Musíme hledat ten nejvhodnější. Nastavit
komunikační kanál tak, aby byl srozumitelný, přijatelný a aby se v něm
dalo pomalu postupovat.
Abychom
mohli nějaký komunikační kanál člověku s těžkým mentálním postižením
nastavit, musíme ho důkladně poznat. Sledovat, jakým způsobem komunikuje sám.
Stane se, že takový člověk navenek s okolím prostě nekomunikuje vůbec.
Nenaváže ani oční kontakt, vyhýbá se dotykům, nevydá žádný zvuk. A přesto časem
zjistíme, že když se třeba jen pomalu kýve ze strany na stranu, znamená to, že
je spokojený. I to je informace, na základě které pak můžeme postavit základ
budoucí komunikace.
Někdo
komunikuje pomocí dotyků, dokonce si o ně sám řekne. Pokud mě takový člověk sám
od sebe vezme za ruku, přiloží si jí několikrát třeba na své ucho, sděluje mi
tím jednu základní informaci. Věří mi. Má nějakou informaci, kterou chce sdílet
právě se mnou. Když ho budu poslouchat dál, zjistím třeba, že když se sám
dotkne svých uší, vyjadřuje tím radost. A už mám informaci, že se chtěl se mnou
o svou radost podělit. Podařilo se nám navázat komunikaci.
Ale
není to vždycky tak složité ani tak zdlouhavé. Někomu vyčteme z očí, že mu
není dobře a něco ho bolí. Někdo nás prostě jen vezme za ruku a táhne někam ke
své informaci. Třeba do koupeny, aby
ukázal prázdný háček na ručníky a zeptal se tím, kam se poděl právě ten jeho,
když obvykle pořád visí na stejném místě.
Někdo nám podá jen fotku nebo pohlednici a je z toho dlouhé
povídání o výletě. Někdo přinese zapomenutý leták ze supermarketu a my se
dozvíme, že by rád šel zase nakupovat.
Všechny
tyto informace se dají využít a zpracovat do metod, kterými se dá komunikace
rozšířit. Pomocí obrázků se dají skládat celé věty. Pomocí předmětů se dá
sestavit plán celého dne. A pomocí fotografií se dá mluvit nakonec třeba i o
snech....