O komunikaci (velice) obecně.

 

Když se zeptáme nastávající maminky, jaké by její dítě mělo být, ve všech případech vám odpoví, že zdravé. Když se vyptáváte dál, tak  krásné, chytré, nadané. Ale od žádné maminky neuslyšíte, že by si přála, aby její dítě bylo komunikativní. Dokonce i mnohem později, když se miminko změní v protivného pubertálního potomka, který nás pravidelně vytáčí a chová se zcela jinak než chceme, přemýšlíme nad tou změnou a neuvědomíme si, že prostě jen na čas přestala fungovat komunikace.

Nebo jiný příklad. Představme si, že se probudíme na úplně neznámém místě. Co uděláme, abychom přežili? Postaráme se o to, abychom měli co jíst, co pít, abychom byli v teple a suchu. Ale komunikace jako prostředek k záchraně napadne málokoho. Málokdo si uvědomí, jak je komunikace důležitá. Možná je to proto, že samozřejmé věci přijímáme samozřejmě a nepřemýšlíme nad nimi. Máme štěstí, že komunikovat umíme….

 

Nejsem odborník, ani nepíšu bakalářskou práci na téma komunikace. Nemusím hledat souvislosti, utápět se v odborných termínech a hledat definice. Chtěla bych jen psát o lidech, kteří komunikovat neumí. O lidech, kteří komunikaci odmítají, nebo komunikují zvláštním, pro ostatní nepochopitelným způsobem. O dospělých lidech s těžkým mentálním postižením. Ve většině případů tyto lidi komunikovat nikdo neučí. Nejspíš to není z nezájmu, jen je to mnohem pohodlnější. Postaráme se o ně, dáme jim najíst, udržujeme je v čistotě a suchu, rozhodujeme, co si obléknou, jak budou trávit čas. Co víc by mohli chtít? Vůbec nás nenapadne, že děláme něco špatně. Nenapadne nás, že by si dotyčný dal raději ke snídani místo rohlíku koláč a že se mu mnohem víc líbí modrý svetr než ten červený. A i když se ho zeptáme, nemáme většinou dost trpělivosti ani času na to, abychom pochopili jeho myšlenku a přání. Člověk, který zdánlivě nekomunikuje, projeví často svou nelibost agresí. Buď ubližuje jiným, nebo sobě. Jak jinak nám má říct, že s něčím nesouhlasí? A my hned vidíme agresivního a nebezpečného tvora, kterého musíme zvládnout a usměrnit jeho chování. Nenapadne nás jen poslouchat. Zkrátka nepokládáme komunikaci za důležitou. Jenže tím víc pečujeme než pomáháme a děláme rozhodnutí, která jsou vhodná především pro nás.

 

Proč komunikovat?

 

Když na člověka s těžkým mentálním postižením nemluvíme, nevšímáme si ho, vystačí si většinou sám se sebou. Někdy sedí v klidu, jindy mění mimiku tváře, gestikuluje rukama, zkrátka si nejspíš povídá sám se sebou. Když vnímá nějakou potřebu, vstane a pomůže si podle svých schopností. Horší situace pro něj nastane, pokud po něm najednou něco chceme, někam ho tlačíme, strkáme a on neví, co se bude dít. Nikdo z nás by nebyl rád v situaci, kdy za něj rozhodují druzí a ještě se ani neobtěžují nás s podobným rozhodnutím seznámit. Lidé s podobným postižením o sobě nedokážou samostatně rozhodovat. Neodhadnou rizika, která jim hrozí. Ale mají svou vůli a tu bychom se měli naučit respektovat.

 

Jak komunikovat?

 

Z vlastní zkušenosti vím, že není důležité mluvit. Slova většinou stejně nikdo neposlouchá. Pro člověka s těžkým mentálním postižením je důležité, aby dokázal jakýmkoliv způsobem vyjádřit svojí vůli a aby ho ostatní pochopili. Aspoň ti, co jsou mu nejblíže.

Na Vánoce jsem přivedla jednoho člověka s podobným postižením k nám domů. Můj čtrnáctiletý syn ho přijal velice snadno. Po chvíli ale přišel a povídá: „Mami, on je hrozně sprostý. Pořád mi ukazuje vztyčený prostředníček.“ Ano….jenže on se jen naučil jmenovat dny v týdnu pomocí jednotlivých prstů přikládaných k bradě. A ten den byla středa. Pro jednoho vrchol komunikačních schopností, pro druhého vulgární gesto.

 

Jak tedy pochopit jeden druhého?

 

Způsob komunikace nemůžeme nikomu vnutit. Musíme hledat ten nejvhodnější. Nastavit komunikační kanál tak, aby byl srozumitelný, přijatelný a aby se v něm dalo pomalu postupovat.

Abychom mohli nějaký komunikační kanál člověku s těžkým mentálním postižením nastavit, musíme ho důkladně poznat. Sledovat, jakým způsobem komunikuje sám. Stane se, že takový člověk navenek s okolím prostě nekomunikuje vůbec. Nenaváže ani oční kontakt, vyhýbá se dotykům, nevydá žádný zvuk. A přesto časem zjistíme, že když se třeba jen pomalu kýve ze strany na stranu, znamená to, že je spokojený. I to je informace, na základě které pak můžeme postavit základ budoucí komunikace.

Někdo komunikuje pomocí dotyků, dokonce si o ně sám řekne. Pokud mě takový člověk sám od sebe vezme za ruku, přiloží si jí několikrát třeba na své ucho, sděluje mi tím jednu základní informaci. Věří mi. Má nějakou informaci, kterou chce sdílet právě se mnou. Když ho budu poslouchat dál, zjistím třeba, že když se sám dotkne svých uší, vyjadřuje tím radost. A už mám informaci, že se chtěl se mnou o svou radost podělit. Podařilo se nám navázat komunikaci.

Ale není to vždycky tak složité ani tak zdlouhavé. Někomu vyčteme z očí, že mu není dobře a něco ho bolí. Někdo nás prostě jen vezme za ruku a táhne někam ke své informaci.  Třeba do koupeny, aby ukázal prázdný háček na ručníky a zeptal se tím, kam se poděl právě ten jeho, když obvykle pořád visí na stejném místě.  Někdo nám podá jen fotku nebo pohlednici a je z toho dlouhé povídání o výletě. Někdo přinese zapomenutý leták ze supermarketu a my se dozvíme, že by rád šel zase nakupovat.

Všechny tyto informace se dají využít a zpracovat do metod, kterými se dá komunikace rozšířit. Pomocí obrázků se dají skládat celé věty. Pomocí předmětů se dá sestavit plán celého dne. A pomocí fotografií se dá mluvit nakonec třeba i o snech....