Navázat komunikaci s nekomunikujícím člověkem není možná až tak nemožné, jak se zdá. Jen si nesmíme myslet, že ho v krátké době přimějeme používat metody alternativní komunikace a budeme si s ním pomocí obrázků povídat třeba o počasí. Všechny techniky při komunikaci s nekomunikujícím klientem slouží k tomu, abychom zjistili základní potřeby takového člověka. Abychom zjistili, proč odmítá třeba jíst, proč dochází k sebepoškozovacím záchvatům nebo k projevům agrese. Proč je takový člověk chvíli apatický a během chvilky hází vším možným. Nebo třeba proč je pořád tak neklidný, že se s ním nedá vůbec pracovat....

Komunikace je vždycky přenos nějakých informací mezi někým. Komunikující člověk je schopný sdělovat různé informace a taky za ně nese zodpovědnost. Nekomunikující člověk sice vysílá nějaké signály, předává pomocí pocitů nějaká sdělení, ale nenese za ně žádnou zodpovědnost. Není jeho vinou, pokud jeho signály špatně vyhodnotíme.

Takže když se dostaneme do kontaktu s nekomunikujícím člověkem, hledáme techniku, kterou budeme moci přečíst signály, které k nám vysílá. Pomocí těchto technik si děláme představu o jeho potřebách. Tato představa vzniká v nás. Nebývá přesná a nemáme nikdy plnou jistotu, že jsme sdělení pochopili správně. Vzniká hypotéza, hypotéza o potřebách člověka. Každý, kdo pracuje pouze s hypotézou, pracuje a reaguje mnohem citlivěji. Hypotézy pak vyhodnocujeme a proměňujeme. Je to fáze takzvané projekce. Tato fáze je nejobtížnější. Pokusím se vysvětlit proč.

Napadne-li nás nějaká hypotéza, vychází z nás. Dobře, je podložená nějakým pocitem, který jsme získali od někoho druhého, ale vychází z našich zkušeností a prožitků. Pokud máme nějakou hypotézu, nějakou domněnku, musíme oddělit to, co je naším přáním a co je přáním toho druhého člověka. Pokud vyhodnotíme, že ten druhý člověk potřebuje klid, neznamená to, že právě já jsem ten, kdo je unavený a touží po klidu? Pokud mě napadne, že ten druhý člověk se cítí sám, nejsem osamělá já? Netrápí mě, že se každý večer vracím do prázdného bytu? Projekce je vlastně takové sebehodnocení. Přináší nám osobní růst, uvědomování si sama sebe. Nacházíme zpětnou vazbu. Pomáháme, ale nám samotným je nám pomáháno. Projekce je hodně osobní a soukromá věc. Je to pokus, nad kterým přemýšlíme.

Takže pokud se dostanu za fázi projekce a vyhodnotím svoje hypotézy, je dobré si o svých domněnkách s někým popovídat. Přichází takzvané sdělení v týmu. Může mít různé podoby. Tým může tvořit pracovní kolektiv, konzultant, nějaká blízká osoba. Sdělení v týmu nám slouží k tomu, abychom viděli problém z více pohledů. Abychom se ujistili, že naše hypotéza může být správná. Nezapomínáme ale, že se pořád jedná o hypotézu. Pak přichází realizace. Na základě vyhodnocené hypotézy dojdeme k nějakému konkrétnímu zjištění.

Zjišťování potřeb má vlastně jeden stálý postup: Kontakt – Hypotéza – Projekce – Sdělení v týmu - Realizace

Tak například: Snažím se zjistit, proč je dotyčný člověk agresivní vždycky, když vejde do jídelny. Sednu si k němu (kontakt) a začnu hledat (hypotéza). Je tam hodně lidí. Ale v obýváku je taky hodně lidí a tam je klidný. Nemá rád nějaké jídlo. Včera byl k obědu špenát. Babička ale říkala, že špenát má rád. Nerad chodí do jídelny. Ale chodíval do jídelny i dřív a byl klidný. Agresivní začal být až v poslední době. Kdy v poslední době? Od minulého měsíce. K jaké změně došlo v minulém měsíci? Vymalovala se jídelna. Jakou barvu měla jídelna dřív? Bílou a teď je žlutá. Nevadí mu žlutá barva na stěnách? A nevadí ta žlutá barva náhodou jen mně? (projekce). Dobře, tak se zeptám ostatních. Myslíte, že mu může vadit žlutá barva na stěnách jídelny? (sdělení v týmu). Tak fajn. Možná ano. Dám mu oběd do jiné místnosti, třeba do pokoje (realizace, experiment). A je po problému.

Ale možná taky po problému není. Pak se vracím zpátky k prvotnímu kontaktu a jedu od začátku.....a třeba vyberu jinou techniku

Jaké jsou techniky zjišťování potřeb při komunikaci s nekomunikujícím člověkem?

1. INTUITIVNÍ

2. RACIONÁLNÍ

INTUITIVNÍ TECHNIKY

Empatická fantazie

Empatická fantazie je založená na představivosti. Představíme si, že jsme tím nekomunikujícím člověkem, se kterým chceme navázat komunikaci. To znamená, že ho vidíme ve svých myšlenkách a snažíme se ve své fantazii vidět situace, které ten člověk prožívá. Vidíme, že ráno vstává, je zmatený, odmítá snídani, pak se stáhne do kouta, stojí v tmavé chodbě a podobně. Nemusíme s tím člověkem být. Jen si vybavujeme, co běžně dělá a snažíme se s ním všechny tyto situace prožít. Vidíme například, že ráno, když nám připadá zmatený, je na chodbě plno lidí. Já taky nemám ráda plno lidí kolem sebe a ke všemu ještě ráno, kdy po probuzení sotva vnímám. A vyvodíme si z toho, že mu možná vadí hluk. Nebo si uvědomíme, že začal být zmatený až potom, co nenašel zubní kartáček na svém místě. Nemusíme zoufat, pokud se nám nepodaří vcítit se do jeho pocitů. Často nás během takového přemýšlení napadne, co ten člověk potřebuje, aby se cítil dobře. Přenášíme a vyhodnocujeme svoje pocity. Snažíme si ujasnit, jak bychom se v takové situaci cítili my. Ten druhý člověk na nás působí. My něco cítíme a v tom něčem je většinou impuls a nápad toho, co ten druhý člověk potřebuje.

Každou takovou situaci, kterou si představíme, vyhodnotíme a vytvoříme nějakou hypotézu. Příklad: člověk celé hodiny leží, netečně zírá do stropu a vypadá smutně. Může to znamenat, že se nudí. Nebo se mu po někom stýská. Nebo je smutný z toho, že k obědu nedostal oblíbený zákusek. Tyto hypotézy jsou důležité, protože na jejich základě pak pracujeme dál.

Imaginativní rozhovor

Vidíme nekomunikujícího člověka a představujeme si, jak by asi vypadal rozhovor s ním, kdyby mohl normálně mluvit. Zajímavé je, s kým vlastně v takovém případě člověk mluví. Sám se sebou? Možná to tak vypadá, ale v praxi je to konzultace našeho vědomí s nevědomím. Pokusím se to přiblížit. Žijeme v tomhle světě a každou chvíli dostaneme nějakou informaci, něco prožíváme, něco cítíme. Trpíme, jsme šťastní, rozčilujeme se, upadáme do depresí. Všechno, co se nám přihodí, si někam ukládáme. Je to prožitek, situace, která se nás jednou dotkne, a my jí nemůžeme vymazat. Takže to, co se nám hodí, ukládáme do svého vědomí. A to, co nás nějakým způsobem ohrožuje, uložíme do nevědomí. Ať chceme nebo nechceme, ukládáme všechny informace. Třídíme všechno na něco, co víme a chceme a na to, co víme, ale často si nechceme přiznat. Z toho paradoxně vyplývá, že víme všechno, jen si musíme rozpomenout J.

Takže při imaginativním rozhovoru si člověk klade otázky, vyvstávají mu různé obrazy, ze kterých se pak odvíjí další směr rozhovoru. Člověk pracuje sám se sebou a informacemi, které má uložené v sobě. Zajímavé je zjištění, že nic, co není v nás, nemůžeme vidět v tom druhém.

Modelový rozhovor

Při modelovém rozhovoru nepotřebujeme bezpodmínečnou přítomnost člověka, jehož potřeby se snažíme zjistit. Poprosíme nějakého jiného člověka, který je nám ochotný pomoci. Může to být kdokoliv. Nemusí ani toho nekomunikujícího znát. Celý postup modelového rozhovoru vypadá asi takto: Já znám člověka, o kterém potřebuji něco zjistit. Proto představuji toho člověka. Zaujmu pozici, v jaké obvykle sedá, budu dělat to, co obvykle dělá. Například budu sedět na židli u okna a budu se jednotvárně kývat dopředu a dozadu. Pak najednou vstanu, oběhnu místnost, kopnu do stolu a zase se vrátím na místo na židli u okna. A budu se znovu kývat. Tentokrát ze strany na stranu. A člověk, který mi dělá partnera při modelovém rozhovoru, se ptá:

„Proč se kýveš? Já kdybych to dělal, udělá se mi špatně. Jak se přitom cítíš ty?“

„Přináší mi to klid....“

„Proč potřebuješ klid? Cítíš se v nebezpečí?“

„Ne, jsem naštvaný...“

„Proč jsi naštvaný? Naštval tě Někdo?“

„Ne jsem naštvaný proto, že se nudím.“

Vyvstávají nám najednou situace a otázky, na které nacházíme odpovědi. Když s modelovým rozhovorem končíme, uděláme vyhodnocení, na základě kterého dostaneme nějakou hypotézu.

Pozorování

Základem pozorování je splynutí s prostředím, ve kterém se nekomunikující člověk nachází. Jde o tiché pozorování. Můžeme sedět i v přeplněné místnosti, ale soustředíme se jen na konkrétního člověka. Může vědět o naší přítomnosti, ale nijak ho nevybízíme k očnímu kontaktu ani k jiné formě navazování komunikace. Sedíme a zkoumáme svoje pocity. Vnímáme, co se s námi v tom prostředí děje. Sledujeme, kam se ubírají naše myšlenky. Nějak reagujeme, nějak se cítíme a není to náhoda. Prostředí na nás působí, lidé na nás přenášejí svoje pocity, místo vyvolává vzpomínky a myšlenky. Žádný pocit, který dostaneme, žádná myšlenky, která nás napadne, žádná nálada není náhoda. Je to informace.

Když se mi myšlenka v takové chvíli stočí do dávno zapomenutého dětství, má to svůj význam. Třeba jsem se tenkrát cítila podobně jako teď ten člověk. Kvůli čemu to tenkrát bylo? Vadilo mi to? Jak to nakonec dopadlo? Všechno zase vyhodnotíme a vytvoříme nějakou hypotézu.

RACIONÁLNÍ TECHNIKY

Analýza potřeb

Potřeby máme různé, od základních biologických, přes psychologické, sociální až po potřeby vnitřního uspokojení a potřeby vidět v něčem smysl života. Dobré je vytvořit si seznam potřeb, které člověk má. A v návaznosti na člověka, jehož potřeby se snažíme zjistit, odškrtávat jednu položku po druhé. Zjišťovat, které potřeby má, které z těch potřeb jsou naplněné a které chybí. Na základě těchto informací pak vytváříme hypotézy.

Rozhovor s referující osobou

To je rozhovor s nějakou blízkou osobou, opatrovníkem, s někým, kdo člověka dobře zná a dá nám cenné informace, které můžeme dále zpracovávat.

Studium dokumentace

Můžeme předpokládat, že každý člověk s těžkou mentální poruchou bude mít nějaké zdravotní záznamy, nějakou dokumentaci. Je to pro ně vlastně něco jako životopis pro nás. V takových záznamech najdeme spoustu informací, které můžeme nějakým způsobem využít. Je ale lepší s takovým člověkem nejdřív navázat první kontakt, poznat ho, zpracovat svojí intuici a svoje pocity a teprve potom nahlížet do podobných dokumentací. V opačném případě se často stává, že člověka zaškatulkujeme a věříme diagnózám dřív, než si je ověříme.

A závěrem?

Nemusíme a ani nemáme člověka někam tlačit. Tím mu určujeme, jaký má být, co má cítit, jak se má chovat. Ale nemáme člověka ani nechat jen tak být. Každý z nás má nějakou potřebu rozvíjet se, postupovat, a když už postupovat nemůžu, mám právo aspoň nezapomenout a neztratit to, co už umím. Naším úkolem je odstraňovat překážky v rozvoji. Nemusíme určovat směr rozvoje, stačí, když dáme tomu rozvoji prostor a vytvoříme podmínky.