Cesta k poznání je plná omylů

Na světě je nejkrásnější asi to, že poznáváme. A čím víc poznáváme, tím víc zjišťujeme, že míň víme…..

Jsem statečná?

Když někomu řeknu, že pracuji s lidmi s těžkým mentálním postižením, slyším někdy rozpačité ticho, jindy těžko skrývaný odpor a někdy obdiv: to jsi statečná, tohle bych já dělat nemohl...

Neodsuzuji žádnou reakci a žádný názor....

Není to tak dávno, co jsem viděla práci hasičů a posádky záchranářského vrtulníku přímo v akci. Vysekat člověka z hořícího auta a dostat ho ven v takovém stavu, kdy v první chvíli ani nepoznáte, jestli mu něco nechybí. Bojovat o každou vteřinu a přesně vědět, co dělat. Pod takovým tlakem se dokázat rozhodnout a určit, co je důležité. Spolupracovat bez příkazů a bez domluvy, na kterou není čas, protože zachraňujeme život člověka. Nemyslet na nic, jen na svou práci. A tíha zodpovědnosti. Srovnat se s pochybnostmi, jestli jsem udělala všechno správně. A hlavně....hlavně tom potlučeném a krvavém těle vidět člověka, na kterého doma čeká rodina, děti.....

Vím naprosto bezpečně a s pokorou nahlas přiznávám: tohle bych já dělat nemohla....

Má vůbec taková práce smysl?

Když na člověka dolehnou nějaké novoty, přirozeně se brání. Novoty ve svém soukromém životě si koriguje člověk sám a připouští je do svého života jen tak, jak sám chce. Ale proti novotám v práci se brání většina lidí. Proč? Možná z obavy, že té práce bude víc. Možná proto, že se budou muset učit a přemýšlet, přijímat nové věci. A možná se bojí toho, že se zvednou nároky na ně samé a oni zjistí, že na svou práci nestačí....

Těžko se prosazují nové metodické postupy a pomůcky, které s hrstkou kolegyň vytvoříme. Zbytek se staví většinou nepřátelsky. Slyšíme, že lidé s tak mentálním postižením se nemusí učit něčemu novému, že se stejně nenaučí. Že se o ně máme starat a ne je učit něčemu novému. Že obrázky které kreslíme a procesní schémata, kterými zaplavujeme celou budovu, jsou nanic a je to zbytečná práce. Jenže pak přijde jeden z těch lidí, kvůli kterým chodíme do práce, a zaregistruje nějaký obrázek. A pochopí, že když je nad umyvadlem obrázek, nejspíš znamená to, že by si měl umýt ruce. A udělá to, aniž by ho někdo upozornil. A jiný si podle schématu vaří kávu. A když znejistí, protože zapomene, co má dělat, nereaguje záchvatem, ale obrázek mu třeba napoví, jak postupovat dál. A já v takových chvilkách zjistím, že marná práce není vytváření podobných pomůcek, ale boj s lidskou nedůvěrou. Nevyčerpává mě moje práce, ale věčné přesvědčování a obhajování toho, že co děláme, smysl má.

Měla jsem rozhovor s jednou nedůvěřivou kolegyní. Tvrdila, že lidé s těžkým mentálním postižením mají svůj svět a já se jim ho snažím násilím změnit. Přirovnala mě k samaritánce, která odjede někam do buše mezi domorodce a snaží se jim násilím vnutit naše civilizační metody. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Co když má pravdu? A pak jsem přišla na to, že je to hloupost. Naše civilizační metody jsou i jejich metodami. Oni nežijí někde v buši, ale tady, s námi. A my se jen snažíme naučit je žít ve světě, ve kterém jsou a který jim jen připadá příliš složitý. Samozřejmě je to pro ně obtížné, ale život je obtížný. A zvlášť ve chvílích, kdy se ho rozhodneme prožít a ne jen dožít....

Humor najdeme opravdu všude....

Jednou jsem na stáži narazila na zvláštního člověka. Měl omezené komunikační možnosti, nedokázal už mluvit, byl upoutaný na lůžko, celé dny se o něj museli ostatní starat. Ochrnutý byl prakticky od krku dolů, vládl částečně jen pravou rukou. Když jsem udělala, co jsem měla a byla jsem na odchodu, očima mě zastavil. Musím ještě podotknout, že šlo o mladého muže. Chtěl, abych mu podala jeho komunikační tabulku. Byla to písmenková tabulka s výraznými písmenky. Snažil se mi něco říct a já se snažila být trpělivá. Pomalu jsem mu podpírala polovládnou ruku od písmenka k písmenku a zapisovala jsem je na kousek papíru. Každý, kdo pracoval s podobnou tabulkou, ví, jak je to náročné. Po půl hodině jsem byla už pořádně orosená a vyčerpaná. A nevěřícně jsem se dívala na shluk písmenek a snažila se pochopit jejich smysl. Šlo to těžko, protože jsem vůbec nepočítala s tím, že mluvím s mladým mužem, který se pokouší vtipkovat. Na mém papíru stálo : Jste docela kočka, ale příště jim řekněte, ať pošlou Dolly Buster. Docela jsem se tenkrát zasmála, takové potěšení jako Dolly Buster opravdu rozdávat neumím a ani nemůžu. A když jsem odcházela, připadaly mi ještě dlouho všechny moje starost malicherné....