K těmto pohádkám mě inspirovala moje láska ke květinkám. A vzpomínka na to, jak jsem jako dítě svojí maminku přiváděla k zoufalství svými otázkami, co je to za kytičku a proč se jmenuje zrovna kopretina. Odolávala dlouho, tak dlouho, až jsem povyrostla a koupila mi barevný atlas rostlin. Pak jsem sice zjistila, jak se která květinka jmenuje, ale cítila jsem se trochu ošizená.

Tak jsem začala psát svůj herbář já. Třeba o tom, jak se kapka vody měnila, až se proměnila v sedmikrásku. Nebo jak se z obyčejného máku stal mák vlčí. Pohádky o krokusech, o sněžence, o pampeliškách....zkrátka o všech kytičkách, na které si děti vzpomenou.

Tak třeba pohádka o vlčím máku J

JAK SE Z OBYČEJNÉHO MÁKU STAL MÁK VLČÍ

Na kraji jednoho lesa, tam kde už stromy řídnou a les přestává být lesem, vede klikatá cesta. A hned za tou cestou, leží pole. Veliké a široké, kam až oko dohlédne. A na tom poli roste mák. Jeden mák vedle druhého. Vysoké, štíhlé a silné rostlinky jedna jako druhá. Spolu rostou, spolu si šeptají písničku o tom, jak vyrostou. Jak nasadí poupátka a z poupátek se vyklube hedvábná sukénka. Jak sukénka odkvete a objeví se makovice. Jak bude makovice plná semínek. Jak makovice dozrají a uzraje v nich mák. Jak se mák sklidí a vyrazí do světa….

Jen jedna rostlinka je trochu jiná. Krčí se nenápadně v prachu u cesty. Malé zatoulané semínko, které vyrostlo později než ta

ostatní. Malá tenká rostlinka, které si nikdo nevšímá.

„Vždyť jsem taky mák,“ volá na ostatní. „Taky vyrostu a budu mít makovici plnou máku!“

„Kdepak!“ směje se celé pole. „Nevyrosteš. Jen se na sebe podívej, jak jsi nanicovatá. Kdepak, nic z tebe nebude!“

A mák jenom mlčí a smutně klopí hlavu. Každé ráno se dívá, jestli aspoň o kousek povyrostl, jestli už dohání ostatní, ale každé ráno je smutnější a smutnější. A co teprve, když se na celém poli z poupátek začnou tlačit hedvábné sukénky okvětních lístků. To je panečku nádhera. Celé pole se rozzáří něžnou barvou jasně fialových lístků. A ta omamná vůně, až se z toho tají dech!

„Vidíš,“ posmívá se celé pole ubohé rostlince. „Vidíš? Opravdu z tebe nic nebude…..vždyť ti to říkáme.“

I malý mák má sukénku, ale malou, slabou a celou pomačkanou. Stydí se. Moc se stydí za to, že není jako ostatní….

Jednoho dne jde po cestě na procházku maminka s malou holčičkou.

„Maminko, podívej, to je nádhera!“ volá holčička a ukazuje na veliké pole plné kvítků. Otáčí hlavu v úžasu, nedívá se na cestu a malý mák skoro zašlápne.

„Dej pozor!“ volá mák se strachem na holčičku, ale holčička nevidí. Minula rostlinku jen o maličký kousek.

„Takhle už to dál nejde,“ rozhodne se mák a rozhlédne se kolem. Opodál se šnek chystá k polednímu spánku.

„Šnečku, poraď, co mám dělat, aby si mě někdo všiml?“ Ale šnek už mezitím zmizel ve své ulitě a mlčí.

„Včelko,“ zkouší to jinde: „Včelko, ty všude létáš, všechno znáš, poraď, co mám dělat?“ Ale včelka nemá čas, spěchá, má

spoustu práce.

„To je přece jasné,“ ozve se najednou neviditelný hlásek. „Musíš být vidět.“

„Kdo to mluví? Kdo jsi? Jak mám být vidět?“ diví se mák.

„No jak…..normálně! Změň barvu a všichni tě uvidí.“

„Jak měnit barvu?“ ptá se mák tajemného hlásku.

„Jak! No přece takhle!“ A opravdu. Na kameni u cesty najednou motýl rozevře svá křídla. „Vidíš? Je to snadné.“

Zamává znovu křídly. Křídla jsou ze spodu šedá, skoro jako kámen. Motýla není vidět. Ale když se rozevřou, svítí nádhernými barvami a motýla nikdo nepřehlédne. Motýl mává křídly a chvilku je a chvilku není….

„Jééé…“ žasne mák, ale než se stačí zeptat, jak se taková barva mění, motýl je pryč. Mák už ale nemá chvilku pokoje. V trávě u lesa rotou jahody. Dozrávají a jsou krásně červené. Malé rostlince se červená barva moc líbí.

„Jahůdky, řekněte mi, jak dostáváte červenou barvu do tváří?“ Ale jahůdky mlčí. Neví…

Kousek dál v trávě leze beruška. Má nádherně červené krovky.

„Beruško, prozraď mi prosím, kde jsi vzala červenou barvu na svůj kabátek?“ Ale beruška se jen usmívá a mlčí.

V tom z lesa vyběhne zajíc. Až mu uši poskakují ze strany na stranu. Běží jako by mu šlo o život. Rozhlédne se a rychle se schová za kámen. Krčí se ustrašeně pod velikým listem a ani nedutá. Najednou všechno ztichne. Na kraji lesa stojí vlk. Všichni se ho bojí. I makové pole přestane zpívat a beruška se rychle ztratí mezi stonky.

„Kde je?“ zařve vlk a všichni se snaží být nenápadní.

„Kde je?“ opakuje vlk a cení zuby na malý mák. I mák má strach, ale nemá kam utéct.

„Kdo?“ špitne potichu.

„Kde je ten zajíc?“ haleká vlk. „Musel tudy běžet.“

„Nikdo tudy neběžel,“ prohlásil malý mák a odhodlaně podíval se vlkovi do očí. Všichni ztichli nad tou troufalostí. Vlk se dívá na malou rostlinku, zabodává do ní pohled. Malý mák lže a ví, že lhát se nemá. Ale nechce vyděšeného zajíčka prozradit a mlčí. Pod vlkovým upřeným pohledem se začne červenat a červená se, až je celý rudý. Ale statečně mlčí.

„Vrrr….“ zavrčí vlk vztekle, ale nakonec stáhne ocas mezi nohy a zmizí v lese.

Zajíček vyleze ze své skrýše. „Kde ses tu vzal?“ ptá se máku. „Tebe bych přece nepřehlédl.“

A opravdu. Rudá barva svítí z okvětních lístků malého máku do celého světa.

„Děkuji ti,“ povídá zajíček. „Jsi statečný, zachránil jsi mi život.“

A malý mák se červená nad tou chválou ještě víc. Najednou je středem pozornosti, všichni ho obdivují,všichni se na něj usmívají. Jen makové pole bledne a bledne. Bledne závistí, až je z fialové barvy skoro bílá.

Od té doby červený kvítek nikdo nepřehlédne. Kvete na kraji cest a na okrajích polí a už nemá strach, že ho někdo zašlápne. A lidé, kteří znají tento příběh, mu začali říkat vlčí mák…..