Hádankové malování je moje vůbec první knížka. Inspirací se stala neteřinka, která mořila celou rodinu hádankami typu: je to zelené a je to žába. Co to je? Tak jsem si sedla a vymyslela jí pár hádanek. A protože neteřinka zatím nečte, má chytrou hlavičku, je tvořivá po tetě a ráda maluje, přidala jsem jí odpovědi v podobě omalovánek.

Tak na ukázku:

Kulatý je jako míč, nekutálí se však pryč.

Nepostojí ani chvilku, otáčí se pomalinku.

Veliký je a moc krásný, jako knížka plná básní

Je v něm spousta krásných věcí. ,

Kde? de! No všude přeci …

Velké hory, les i louky, plno stromů, řek i moří,

kytiček i zvířátek, plno lidí, snů i hraček, baví nás ho poznávat.

Každý v něm má svoje místo, nemusí se nikdo bát.

Barevný je jako květ. Uhádneš kdo?

Přece (….)

Copak je to za rostlinku? Roste hodně pomalinku.

Je taková divná…j to vůbec kytka?

V horké poušti, v teplém písku, dobře se jí daří.

U nás roste ve skleníku, nebo v květináči.

Do vázy se nehodí, kvete zřídka, nevoní.

Věneček z ní neupleteš. Kdepak ! To se tedy pleteš.

Opatrně dívat se jen smíš. Nevěříš mi? Uvidíš !

Jaká je s ní potíž? Bodlinky má totiž.

Sotva se k ní přiblížíš, popíchá tě – to si piš.

Na louce najdeš kytičky, které pleteš si se sluníčky.

Když rozkvetou, poznáš to hned, louka je samý žlutý květ.

Jako když zapálíš lucerničky a pleteš si je se sluníčky.

Jako rozsypané mince zlaté, z peněženky zatoulané.

V létě, když přijde jejich čas, to louka změní barvu zas.

Z rozkvetlých zlatých sluníček tisíce bílých kuliček

Když potom vítr zafouká, prachové chmýří odlétá.

Semínko odnáší do dálek a z jara vykvete další květ.

Copak je to za kytičku? Všichni známe (……….)

Copak je to za doktora?

Nemá brašnu ani plášť, přesto ho snadno rozpoznáš.

Poletuje mezi stromy, hned pozná, který churaví.

Přilétne, začne ordinovat a strom se rázem uzdraví.

Lesem se rozléhá ťukání, když nemoc stromů zahání.

Vyléčí jedli, smrk i borovici a stromy se rozvoní pryskyřicí.

Úlevou a vděčností šumí. Děkují doktorovi za to, že vyléčit je umí.

Je to doktor lesní, vyrušit se nesmí …

Pět tenkých linek ve zpěvníku

a na těch linkách kupodivu si neposedné kapky hrají.

Jedna je černá, druhá bílá a mají stejné tvary,

žádná z nich není líná a všechny si rády hrají.

Poskakují po linkách, co tenké jsou jak vlásek

čím výš se vyšplhají, tím tenčí mají hlásek.

Aby neutekly pryč, zamčené jsou všechny na houslový klíč.

Co ten klíč hlídá? Kdo to ví? A kdopak nám napoví?

Poradím ti trošičku. Když je pěkně poskládáš, zazpívají písničku …

Necítíš ho, když netíží, Uneseš ho bez potíží

Každý z nás ho nosí v sobě, Nemůže chybět ani tobě.

Ke člověku prostě patří,Málokdo ho ale spatří.

Poslouchej … slyšíš?Bim, bim, bim …a stále stejně, jako rým.

Pravidelně v  hrudi buší A jeho význam všichni tuší.

S ním život končí i začíná, Starat se o něj každý má.

Láska v něm sídlí – povídá se. A je to pravda – často zdá se.

Básníci o něm píšou básně...