O soužití a spolužití

Člověk je tvor společenský a až na nějaké výjimky nikdo není rád opravdu sám. Proto celý život hledáme ten správný protějšek. Máme představy, sny, touhy….touhy o společném životě, o splynutí duší. Vytvoříme pár a čekáme, že se náš život od základů změní. A pak jsme zklamaní. Náš život se sice od základů změní, ale většinou se změní do stále stejných a nudně šedých dnů. Vzdáváme se snadno všeho pro jinou duši a příliš pozdě pochopíme, že splynutí duší je jen sen. A nakonec zjistíme, že po soužití není ani stopy a po spolužití vlastně už dávno taky ne. Žijeme vedle sebe a každý sám. A máme štěstí, pokud nám zůstane aspoň to spolužití.

Když si vybíráme partnera, tak hledáme někoho výjimečného. Očekáváme soužití. Toužíme být jeden s druhým, obklopit se hradbou společných zážitků a společných vzpomínek. Jenže dva lidé jsou různí. I vzpomínky na stejnou událost jsou různé. Toužíme splynout s milovanou duší a přitom jí sobecky spoutáváme a ničíme výčitkami, když se cuká. Když nás partner zaujme, zujme nás tím, že je jiný. Líbí se nám na něm právě taková odlišnost, vždyť právě kvůli ní nás zaujal. Jenže když spolu začneme žít, lezou nám časem právě tyto vlastnosti u našeho protějšku na nervy. Snažíme se partnera přizpůsobit sobě, vládnout jeho duši. Přemýšlíme nad tím, kde bloudí jeho myšlenky, když nejsou stále s námi. Jak to, že jeho duše bloudí jinde než ta naše? Zapomínáme na to, že jsme hledali a našli výjimečnost. Už o ní nestojíme. Chceme jistotu a stálost a stejné zájmy. Jenže jistota je jedině v nejistotě a zájmy nikomu nevnutíme. Nemůžeme očekávat, že když se nezajímáme o zájmy a pocity našeho partnera, bude se on starat o naše. A většinou se nezajímáme o to, na co ten druhý myslí. Podsouváme mu svoje myšlenky a závěry tak často a tak neúnavně, až mu vnutíme pocit, že jeho myšlenky jsou mými. A duše je beznadějně spoutaná beznadějí. Místo soužití začínáme spolu-žít. A najednou ztrácíme to, co nás k sobě přivedlo. Najednou se naše zájmy scvrknou na placení účtů a hádky o to, kdo vyzvedne potomky ze školky. A najednou zjistíme, že žijeme každý sám vedle úplně cizího člověka. A vydáváme se hledat soužití, protože člověk je tvor společenský…..

Pokud věříme ve splynutí duší, býváme zklamaní. Soužití není splynutí duší, jak si na začátku každého vztahu naivně myslíme. Soužití je především respekt a úcta. Umění vnímat člověka takového, jakým je. Sdílet s ním jeho zájmy, mít opravdovou radost z jeho úspěchů. Pak se stává, že skrze úctu a pochopení se jeden dotkne duše toho druhého. Ten dotyk si nemůžeme vynutit ani naplánovat. Pod tím dotykem se duše chvěje úzkostí i láskou. Oddaností a důvěrou. To, že se smíme dotknout cizí duše, je dar. Dar, se kterým většinou neumíme zacházet. Nemůžeme si nárokovat něčí život, sny ani touhy. Můžeme je ale sdílet a v tom je tajemství úspěšného soužití…..