O samotě a osamění

Člověk často zatouží po samotě. Utíká před hlučným světem a hledá ticho. V samotě si třídí myšlenky a přemýšlí. Sbírá sílu a odpočívá. Samotu vyhledává občas každý.

Osamělost je jiná. Člověk nemusí být sám, a přesto se často cítí osamělý. Osamělost nás přepadne znenadání třeba uprostřed davu, kdy nás nějaká vzpomínka zavede jinam. Náhlý záblesk myšlenky, nevysvětlitelného smutku, pocitu marnosti a najednou spousta otázek. Co tu dělám? Proč jsem mezi cizími lidmi? Nechápeme, proč se známé tváře pozvolna mění v jednu rozmazanou šmouhu. Kde se bere ten pocit, mezi nimi nemáme co dělat. Proč se všichni baví, když máme v duši zrovna teď pocit smutku a samoty? Kde se ten pocit vzal? A člověk si v tu chvíli připadá najednou zbytečný a úplně sám. Sám uprostřed davu….

A co pocit osamění vedle toho, koho milujeme? Ten teprve bolí a navíc člověka moří výčitkami. Kde se bere ta touha najednou obklopit duši izolací a tichem, utéct a stáhnout se před rukou, která jindy hladí? Vždyť vznikla třeba jen pouhou malichernou poznámkou, nedorozuměním a přesto se výhonek osamění snaží zapustit kořen. Hladíme milovanou tvář, cítíme se provinile a osaměle a chceme být sami….

Samotu si člověk často plete s osaměním. Pro oba výrazy má jen jedno slovo. Pocit osamění člověka dusí a ničí. Samota není tak hrozná, jak se na první pohled zdá. V samotě je spousta myšlenek a inspirace. Samotu někteří z nás občas vyhledávají, k osamění jsme odsouzeni všichni a často nedobrovolně. Samotu dokážeme zahnat, s osaměním bojujeme marně. Osamělý člověk není jen sám, v osamění je bolest duše a prázdnota. I když žijeme společenský život plný přátel a společenských událostí, pocitu osamění se nevyhneme.

Kdo ví, možná je člověk je tvor osaměle společenský a žije v tlupě jen proto, aby přežil...